O VDĚČNOSTI JEŠTĚ JEDNOU

mimo jiné proto, že jí nikdy nemůže být příliš. Dnes to bude osobní.

Je to už 29 (!) let, co jsem s bušícím srdcem a velkým kufrem vcházela do malého hotýlku ve východní Anglii (dvanáct hodin denně na nohou v kuchyni nebo s hadrem na podlahu za stravu a byt, abych se pořádně naučila jazyk). Tahle cizí paní, které tehdy bylo navlas přesně tolik, jako je dnes mně (je to vůbec možné???) a která tam pracovala na recepci, si všimla, že se té holce z Východu asi stýská, a pozvala ji se svým mužem na výlet.
To, co následovalo, se děje jen ve filmech a tak.
Příští rok budeme mít výročí, 30 let, co mi osud poslal druhé milující rodiče, druhý domov, mým dcerám babičku a dědu "navíc", a jen tak bokem přihodil "native-like" angličtinu.
Náš vztah přestál všechny osobní i profesní bouře, stárnutí, ekonomickou recesi i pandemii.
V životě to tak občas chodí, že ten, kdo dává, někdy o to víc dostává, a ten, kdo dostává, to může poslat dál.
Takže - rozhlédněte se kolem sebe, jestli není někomu ve vašem okolí smutno. A pokud ano, vezměte ho třeba na výlet!