DÍKY, ŽE MŮŽEM. A DÍKY, ŽE MŮŽOU NAŠE DĚTI

 Tak schválně. Pamatujete si, kde jste byli a co jste dělali 17. 11. 1989?

Ale přesně!

Byl to pátek. 

Já jsem byla ten večer v tanečních. 

Ve škole jsem se učila angličtinu, ale myslela jsem si, že mi bude v životě na prd. 

A nevěděla jsem vůbec nic.

Doma jsme neposlouchali Svobodnou Evropu, nikdy jsme nejeli s devizovým příslibem do Jugoslávie a neměla jsem jedinou věc z Tuzexu. Neslyšela jsem o opuštěných trabantech v ulicích Prahy ani o pádu Berlínské zdi. Neexistoval internet a tak, ať se to zdá z dnešního pohledu k nevíře, až do pondělka jsme prakticky netušili, co se stalo.

Na začátku nového týdne byly ale už šatny gymnázia oblepeny plakátky s informacemi o událostech na Národní a za pár let jsem vyrážela na svou první brigádu v Anglii. 

Pohledem listopadu 1989 science fiction.

Díky, že můžem. Díky, že můžou naše děti.

A díky, že jsme nezapomněli.

💡 Pomáhám seniorním manažerům nabrat čerstvý vítr do plachet. Umožňuji jim získat nadhled nad jejich současnou situací, promyslet si další kroky a alternativy a rozhodnout se, jak naložit s příštími roky, aniž by ohrozili své pracně nabyté jistoty.

#help #seniormanager #longtermplan